Curriculum vitae

Byl jsem obyčejný vesnický kluk, třetí dítě učitelské rodiny, pro nějž ty největší osobnosti světa začínali a končili u vesnického faráře, notáře, kantora malé obce v Ponitří, Jelšovcích (původně Jagerszek).

Ve čtrnácti – patnácti cosi jako učení na elektromontéra, lezení po sloupech všech napětí, natahování přípojek, vedení, elektroinstalace domů.

Potom však přece jen elektrotechnická průmyslovka v Bratislavě, maturita, potom dva roky vojny, převážně v Brně. Důležitá křižovatka mého života: našel jsem si dívku na celý život. Skromnou svatbu jsme měli 29.8.1953, střechu nad hlavou nám obětavě poskytli Vlastiny nezapomenutelné rodiče. Začínali jsme prakticky z ničeho jen několik měsíců po památné „měnové reformě“, která zcela znehodnotila naše skromné úspory ze začátku našeho zaměstnání. Už v únoru 1954 nám přibyl nový človíček, dcera Táňa.

Po dvou přechodných působištích první a vlastně takřka poslední zaměstnání, shodou okolností výzkumný ústav, EGÚ Brno. Letmý dotyk vědy a s ním nepříjemné poznání hloubky svých nevědomostí.

Rozhodnutí padlo rychle: dálkové studium techniky na ČVUT v Praze. Perných šest let za mimořádného pochopení manželky i rodiny a na jejich konci přece jen inženýrský diplom a první promoce ve staroslavném Karolínu. A současně se studiem šest let práce konstruktéra speciálních, tehdy ještě analogových počítačů pro energetiku. Rozměrných, neohrabaných, nevýkonných.

Odborník nadaný intuicí by měl pochopit dnes co přinese zítřek, co bude pozítří. A tak už kolem roku 1960 sahám namísto těžkopádných elektronek po tehdy ještě mizerných ale slibných prvních tranzistorech, nad jejichž tehdejšími parametry by se dnes znalec shovívavě pousmál. Přesto s nimi konstruuji další generaci analogových počítačů pro energetiku.

Odborník nadaný intuicí by měl pochopit dnes, co přinese zítřek, co bude pozítří. A tak na úsvitu roku 1960 několikaletou konstrukční práci na analogových počítačích za podpory našeho prozíravého ředitele Doc. Kubince házíme za hlavu a začínáme zcela novou a neznámou kapitolu energetické vědy nadneseně řečeno: matematické modely. V době počítačového středověku se pokoušíme vdechnout život matematickým symbolům, kódům, příkazům…..

I ten osobní život zaznamenává další změny, dcera se vdává, končí techniku, na svět přichází vnučka Jana, vnuk Martin.

Není vůbec důležité, že z osobního hlediska má systematická práce znamená další dvě promoce, kandidáta věd (1965), a doktora technických věd (1978). Důležitější je něco úplně jiného.

Muž by prý měl zasadit strom, postavit dům, zplodit syna. Ten dům stojí na Říčance, i ty stromy rostou, plodí. Ne, pokrevního syna nemám, kluk přišel až v další generaci, vnuk Martin. Ale docela slušná řádka mých odchovanců, chcete-li “žáků” se k nim snad může rovněž počítat.

Pro ně jsem před desetiletími do velké míry vymyslel a za pomoci svého zpočátku menšího, později až 40-členného týmu uvedl do života velkolepý systém matematických modelů pro energetiku. Pro mne, jak někdy žertem (nebo snad vážně ?) říkají, jejich otce, je obrovským zadostiučiněním že ten systém i dnes, v roce 2009, v obrovské konkurenci, samozřejmě v podstatně modernizované podobě žije, pracuje, prosperuje.

V průběhu třiceti let, kdy jsem se snažil o jejich neustálé rozvíjení a kultivaci jsem si ujasnil, co je to „umění odejít“, ustoupit do pozadí. A tak začátkem r. 1989 předávám svůj prosperující odbor svému schopnému nástupci, Jiřími Ježovi. Otevírají se nové možnosti a tak v r. 1990 zakládám malou poradenskou firmu a moje spolupráce s EGÚ, které se mezitím stalo akciovou společností, pokračuje až do roku 2004. Ani dnes s nimi neztrácím kontakt a zpracovávám studie o dění ve světě.

Co je důležité pro seniorský věk ? Mimo jiné trvalá aktivita, fyzická i duševní. A tak díky mým dvěma fit-centrům, tomu fyzickému – zahradě a psychickému – počítači a Internetu mohu být s nimi dodnes v každodenním styku, dodnes mohu přispívat k jejich odbornému rozvoji, k jejich práci.

Patřím k těm šťastným, pro něž se jejich odborná práce stala koníčkem. Ne proto, že jsem snad v životě mohl dělat to, po čem jsem kdysi v mládí toužil. Dovedl jsem však najít hluboké zalíbení snad ve všech úkolech, které život přede mne postavil.

Čím náročnější, čím novější, tím přitažlivější. Snad i proto jsem ve svých 64 přijal úkol, vybudovat pro bruselskou Evropskou komisi a vlastně pro 11 postkomunistických zemí PHARE v Rumunsku – Bukurešti koordinační středisko nadnárodních energetických projektů PHARE. Jeden a půl roku v cizině, desítky cest po Evropě, 80000 km nalétaných leteckými společnostmi. Desítky jednání v Bruselu, Budapešti, Varšavě, Paříži, Bratislavě, Badenu, Hannoveru a samozřejmě v Bukurešti.

I tento úkol byl čestně beze zbytku splněn. Mladý mezinárodní tým, jemuž jsem v 1996-m středisko předal, převzal štafetu a středisko dokonale naplnilo svůj úkol.

Občas se mě někdo zeptá. Proč toho všeho už nenechám, mám prý už nárok na vycházky, na odpočinek, zajít si na pivo, posedět s přáteli.

Dvě zdravé ruce které pracují, nohy, které chodí, mozek který myslí, považuji za obrovský dar života. Za ještě větší dar považuji čas, který nám život vyměřil. Neměl by se promrhat, nechat protéci mezi prsty. A jsem přesvědčen, že toto moje životní krédo platí i pro seniorský věk.