Lorem ipsum
Jak ty roky jdou...
Stárneme, a spolu s námi stárne i tento web. Snad stojí zato zaznamenat na něm události jednotlivých let. Jaké byly roky 2008, 2009 jsem připojil níže. Dnes, 3.1.2011 připojuji co mě/nás zaujalo roku 2010.
Rok 2010
V našem pokročilém věku se už toho mnoho neděje, neudá, dny sváteční i všední se podobají jeden druhému, a pokud ubíhají v klidu a pohodě, a to je náš případ, patří stále k hodnotám, pro které stojí zato žít. Zima byla dlouhá, bohatá na sníh a mráz. Poprvé za 40 let nám střecha zatekla, okapy zamrzly, vytvořila se nad nimi ledová bariéra a na oplechované ploše stála vrstva vody, která si našla cestu mezi tabulemi plechu
S novým jarem jsme si položili otázku, zda ještě tu naši zahrádku zvládneme vlastními silami. Vlasta se mne snažila, přesvědčit, že řez našich ovocných dřevin bych už měl svěřit odborníkům, že bych se měl šetřit. Zkusil jsem to, objednal ovocnáře pana X a starého známého, Frantu. Něco neurčitého slíbili, ale když nikdo nechodil, pustil jsem se do díla sám, pomalu, po něčem přibývalo ošetřených stromků a hromada roždí rostla a rostla. Franta skutečně přišel. Přesně v okamžiku, když jsem odstřihl poslední přebytečnou větev. Stihl alespoň projít růže, na které už Vlasta nestačila, pan X se došoural o týden později.
Jaro bylo v detailech krásné až na to, že po mimořádně tvrdé zimě přišly mimořádně vydatné deště a deště a deště… Přemek Matula říkával: ze suchého roku sklidíš alespoň něco, z mokrého skoro nic! Letos jsme si ověřili, že měl pravdu. Stromy kvetly bohatě, ale květy se utopily, přišly plísně, nemoci. Výška natě brambor v našich osvědčených pařeništích dosáhla nebývalé výše, ohýbala se, zahnívala, porost se musel předčasně zlikvidovat.
Zanechme ale starosti a neúspěchy malých kovozemědělců, důležitější bylo, že Martin konečně po ukončení tvrdého výcviku a zkoušek získal licenci řídícího letového provozu a napevno zakotvil na letišti v Kunovicích, tak dobře, že mu připadla úloha 22.3 posadit na ranvej letadlo prince Charlese; neopomněl nám o tom podat obrazovou zprávu.
Jana pro změnu vyrazila až do Vancouveru, Kanady, účast na mezinárodní konferenci (s referátem) doplnila o soukromé toulky po nádherných končinách, v nichž se jen před několika měsíci konaly zimní olympijské hry. Po svém návratu nám promítla desítky snímků šokující krásy.
Koncem března jsem se důstojně rozloučil s našim někdejším klubem důchodců; starým přátelům i novým zájemcům o pokračování jsem v kavárně Štika promítl svá videa z činnosti klubu, byla přijata vlídně, se zájmem. Méně zdařilá byla repríza v penzionu pro důchodce a vyšlo najevo, že si asi s novým vedením nebudu rozumět. Skončila tak jedna docela zajímavá etapa našeho penzistického života, která přece jen obohatila těch posledních, považte, už 20 let.
Koncem dubna jsme si ještě dopřáli, snad už po páté, zajímavý kulturní zážitek: Ambrožovi nás vzali do Krumlova na Slovanskou epopej. Není vyloučeno, že to byla jedna z našich posledních příležitostí vidět ji, bylo to jen několik dnů před avizovaným stěhováním díla do Prahy. (Svůj vztah k Muchovi a k jeho dílu jsem „zvěčnil“ a je na mém webu pro seniory.)
V závěru své malé zprávy o roku 2008 jsem citoval zajímavý výrok: „hodiny odpočítávají vteřiny světa, od radostí k bolesti, od bolestí k radosti…“ V červnu nás dostihla první nemilá zpráva, má drahá sestra Eva se neočekávaně rozloučila s tímto světem, se všemi, kteří ji měli rádi, kteří si ji vážili. Martin a Táňa nás na její pohřeb zavezli (Jana ještě byla v Kanadě), ten chmurný den byl ale přece jen malinko prosvětlen setkáním s velkou částí Lenczovské větve naší rodiny; píši o tom na našem rodinném webu v „Malé rodinné inventuře“. Na malou chvíli jsme se setkali i s Lacim, netušili jsme, že to bude jedno z posledních setkání.
Léto bylo jako každé jiné, zahrada postižená nevlídným jarem přece jen rozkvetla, popínavé růže, které až po zem vymrzly, ukázaly svoji krásu jen centimetry nad zemí, popínavá zeleň u pergoly se zvolna probírala, ale na kdysi svěží zeleň olistění stromů byl smutný pohled, už se nezotavila z mimořádného postižení.
Martin s Monikou se odhodlali koupit poblíže letiště v Mikovicích starší dům, dali se do jeho obnovy, Táňa se činila na své chaloupce a my jsme se odhodlali k dlouho slibovaným návštěvám na jejich obydlích. Počasí nám v prvních zářijových dnech přálo a náš výlet se mimořádně vydařil. Nemusím se o něm rozepisovat, naše cestování jsem popsal v „Malé (velké) zprávě o velkém (malém) výletu“.
Konec září poznamenala další událost pro nás ne zcela všední. Vlasta s Věrkou svolaly setkání spolužáků – rosických rodáků a v nedalekém Rozsocháči jsme s nimi strávili několik milých hodinek. (Naše 77. výročí sňatku jsme si jen letmo připomněli, oslavu jsme ponechali na jinou příležitost.)
Rok 2010 se stal i rokem mého (tvrdí se, že významného) životního jubilea. Možná něco na tom bude, dožije-li se člověk osmdesátky vůbec, dožije-li se ho ne zcela zničený, při přiměřeném dostatku fyzických a hlavně duševních sil. Na oslavu začátkem října přijeli všichni, Jana s Robertem, Táňa, Martin s Monikou. Slavili jsme zčásti doma, zčásti v oblíbené Harmonii. Musím dodat, že v předstihu mi přijel blahopřát Zdeněk Š., ředitel mého někdejšího ústavu, který pokračuje v rozvíjení odbornosti, kterou jsem kdysi v ústavu založil. Jen o dva-tři dny jsem se sešel v Brně s kolegami, těmi starými, i s novými, kteří v tomto díle pokračují. Kromě gratulací mi připravili velkolepé blahopřání na stránkách časopisu Energetika i v nové knize Doc. Kubína o osobnostech české energetiky.
Po radostech bolesti, snad to v tomto roce platilo více než kdy jindy. Začátkem října mě dostihla šokující zpráva a vážnosti Laciho stavu, věděli jsme, že je nemocen, netušili jsme jak je jeho stav kritický. Zmobilizoval jsem své síly a ještě jsem za ním vyrazil, poseděl dvě hodiny u jeho lůžka, tušil jsem, že jsem se byl za ním rozloučit. Netrvalo to dlouho, rodina se s ním rozloučila začátkem prosince. Nedalo mi, ještě jsem se s ním rozloučil ještě jednou, blogem na SME i na rodinném webu, i malou vzpomínkou na naše mladé roky…
„Od bolestí k radosti…“ Moji hoši mě ještě jednou překvapili, stal jsem se jedním z prvních nositelů stříbrné pamětní medaile prof. Vladimíra Lista, uděluje se za zásluhy o rozvoj české energetiky. Vzápětí mě ještě nové vedení našeho města zavolalo k malé oslavě životních jubileí rosických občanů.
* * *
A najednou tu byly Vánoce. Kdysi jsme se při této příležitosti všichni scházeli u nás, Vlasta připravila veškeré vánoční pohoštění, zákusky, vánočku, dárky, výzdobu. Na to už nemá (nemáme) síly. Ještě nedávno jsme je slavili ve Frenštátě, Táňa nás samozřejmě při každé příležitosti zve, ale nám už je nejlépe doma, bez cestování, v klidu a míru. Všichni nás v předvánočních dnech navštívili, vyměnili jsme si dárky, potěšili spolu, ale letos jsme už opět zůstali doma a svátky a potom i Silvestr strávili ve dvou.
Rok 2009
Náš rok 2009 se v mnohém nelišil od všech předchozích. Podle možností našich stále ubývajících sil jsme pečovali o naši zahrádku a ta, jako jindy se nám odvděčila. Růže už dlouhé roky nebyly tak krásné jako letos, nebo možná jsme ještě nikdy jejich krásu tolik nevnímali. Zahrádka se stala středobodem našeho života, našeho úsilí. Ani letos jsme už nenašli síly, abychom vyrazili do světa, třeba jen do toho nejbližšího, na malou dovolenou. Osvěžení nám poskytovalo posezení v zeleni, v zahradních křeslech u kávičky, kolem a kolem jsme vnímali její proměny, její krásu, vychutnávali naše soukromé životní prostředí, které jsme si vytvořili a neustále formovali. Její stále proměnnou tvář jsem zaznamenal asi na 400 fotografiích a bezmála hodinovém videu, jsou to poslední kapitoly mých aktivit tohoto druhu.
Něčím byl tento rok přece jen mimořádný, poprvé za ta desetiletí jsem už nenavázal žádnou spolupráci s EGÚ. Pochopitelně jsem musel najít adekvátní náhradu, náplň mého soukromého psychického fit-centra. Už v půlce ledna se mi podařilo prolomit bariery, které bránily nastartování pro mne nové disciplíny, tvorby svých soukromých webových stránek. 18.1 se mi podařilo konečně otevřít tento rodinný web. Poměrně široce mapuje osudy našich rodin, Vlastiny i mojí, průběh našeho společného života, toho dnes už více než půl století a vše dokládá fotografiemi, příhodami, poznámkami. Musím přiznat, že u jejich administrace jsem si počínal trochu nešikovně, disponibilní prostor jsem rychle zaplnil a vlastně už na něj nemohu skoro nic přidávat.
Rozhodl jsem se podat zprávu i o mém odborném životě, snad nebyl nezajímavý. Věnoval jsem mu samostatné stránky www.energetik-vv.webnode.cz. Zde ale nezůstávám pouze o minulosti, nedá mi, abych tu a tam něco nepřičinil i o aktuálních problémech naší i světové energetiky.
Říkává se, do třetice všeho dobrého (?) a jelikož i důchodcovský věk má své půvaby, věnuji mu samostatnou pozornost na www.seniorweb.webnode.cz. Jeho součástí je malá zpráva o rosickém klubu důchodců, který v mnoha směrech obohatil náš život – musím dodat, že k jeho činnosti jsme rovněž v mnohém přispěli.
Brzy jsem zjistil, že věnovat pozornost této etapě lidského konání jsem se nerozhodl pouze já. Na netu jsem objevil větší počet podobně zaměřených webů, některé na profesionální úrovni. Tím nejoblíbenějším se pro mne stal SeniorTip, bohatě navštěvovaný, pestrý, různorodý a rychle jsem se stal jeho aktivním členem. Do doby, kdy píši tyto řádky jsem na jeho stránky přispěl asi 15 články z nejrůznějších oblastí, snad zde mohu ocitovat přehled jejich názvů.
Neméně bohatý je výčet mých fotogalerií, které jsem na stránky SeniorTipu zařadil. Povětšinou mapuje naší zahrádku v průběhu roku, připomíná některé naše minulé výlety a občas reaguje na některé aktuální otázky.
-
Zpívá celá rodina
-
Piknik na břehu Bajkalu
-
Bajkal, buchty a moji pitomci
-
Dva basisté v base
-
Bajkalské etudy
-
Střípky z vojenského života
-
Internet, web a senioři
-
Řeka mého života
-
Sbohem pane profesore
-
Drobnůstky z dětství
-
Psí historky
-
Předvánoční výlet
-
Krávy a počítač
-
Co dovede Sitex
-
Historky medicínské
Připojil jsem i několik fotogalerií
-
Z naší jarní zahrádky
-
Obrázky pro kalendář
-
Z mých toulek životem
-
Májové variace
-
Velká láska mé ženy - orchideje
-
Růžový sad mé ženy zvolna rozkvétá
-
Jahody ještě jednou
-
Kolik má barev růže ?
-
Prýgl, jak ho neznáte
-
První dopisy mých vnoučat
-
Pejsci našich děvčat
-
Barvy léta
-
Obrázky z NZ (nejen) pro Vesuvanku
-
Na řadě jsou jiřinky
-
Litomyšl a okolí
-
Zpráva o naší zahrádce
-
My a lázně - Luhačovice
-
Náš podzim
-
Podzim, jak se líbí
-
Co přinesl rok
-
Mikulášská aktualita
-
Zimní zahrádka aneb Vánoce za dveřmi
-
Vánoční přání
-
Novoroční přání
-
Pro Janinu i Vlastu
-
Pohled nejen z okna
Rok byl průměrně bohatý na rodinná setkání, poměrně častým hostem byl tento rok Martin, který jezdil na výcvik na brněnské letiště. Z těch méně obvyklých stojí za připomenutí milá návštěva Márie Hincové, Jojovy dcery, která k nám po mnoha letech zavítala.
Byl to rok, jako mnohý jiný, jenomže jsme zase o rok pokročili, jsme zase o rok blíže…Nechci to dopovědět, ale lidské osudy se v jediném dokonale podobají jeden druhému. Začíná a končí. Snad je důležité, aby za sebou zanechaly alespoň nepatrnou stopu.
Rok 2008
Každý rok lidského života je trochu jiný, je poznamenán jinými radostmi i bolestmi, drobnými prohrami a možná i výhrami. Jaký byl ten loňský ?
Naše zahrádka byla krásná jako jiné roky a to díky pracovitým rukám mé ženy, jen ty barevné komposice byly rozloženy trochu jinak. Růže kvetly jako o závod až mě to inspirovalo a do Magazíny Práva jsem poslal malá příspěvek „Růžový sad mé ženy“, okamžitě ho uveřejnili.
Také jsem se trochu přičinil, z jara to byl intenzivní řez ovocných stromů, založení pařeniště (ach, ten salátek a ty jedinečné rané brambory !) a péče o ně, chemická ochrana rostlin, sekání trávy a poprvé i propracování vertikutátorem (osvědčilo se). Po delší době jsme měli krásnou úrodu jedinečných broskví. Jen těch sil kdyby bylo o něco více !
Připravovali jsme se na naše „smaragdové výročí“, 55 let společného života. Chtěli jsme to trochu oslavit v kruhu rodiny a přátel, pozvánky byly rozeslány, když náš úmysl zhatila Vlastina nemoc. Trvalo skoro čtyři měsíce než jsme se opět trochu zkonsolidovali a náš každodenní život se dostal do obvyklých kolejí.
Předvánoční setkání celé naší rodinky se pak odehrálo ve znamení tohoto výročí, Vlastiných krásných 75. narozenin a samozřejmě těch nejkrásnějších svátků roku.
Jana byla ještě začátkem roku na Novém Zélandu, bez problémů se vrátila, nastalo však pro ni úporné hledání nového zaměstnání. Konečně v září uspěla a nastoupila jako odborná asistentka na Filozofickou fakultu Ostravské univerzity. Našla si nového koníčka, tancuje a zpívá ve valašském folklorním souboru.
Martin měl tvrdý rok příprav na práci leteckého dispečera. Hodiny teorie, výcviku na simulátorech, desítky zkoušek, ale také vyzkoušení pilotování na malé Cesně. Co je důležité, až na malé zaváhání uspěl a mohl postoupit do další etapy výcviku už na svém „mateřském letišti“ v Mošnově.
Oba k nám nejednou zavítali při svých cestách po republice.
Táňa pokračovala ve své práci překladatelky, díky Internetu pro fantastické partnery v Číně, Maďarsku, Mexiku, Indii. Věnovala se svým koníčkům, výcviku svých pejsků Adély, pohostinsky i Janiny Čeriny a nově své stádečko rozšířila o neposlušnou Herly.
Má drahá sestřička Eva oslavila koncem roku v kruhu své široké rodiny osmdesátiny, můj bratr Laci je přes svých 81 stále mimořádně aktivní.
Mí koníčci také nezaháleli, i když můj okruh tvůrčích námětů se dosti zúžil. Je to už druhý rok, co jsme se museli vzdát menších i větších dovolenek, výletů za termálními prameny apod. Snímám video na zahrádce, fotím květinky, výjimku tvoří menší i větší rodinná setkání. Více času tak zbývá na zpracování starých záznamů, střih videa, práci na „slideshow“.
Můj mateřský ústav na mne také nezapomíná a tak jsem pro něj zpracoval několik zajímavých témat. Podrobné informace o výsledcích Světového energetického kongresu (WEC) 2007, zprávu a prezentace pro brněnský seminář, najdete je na www.wec.cz. Rozhlédl jsem se po světě a připravil informaci o tendencích modelování rozvoje elektrizační soustavy v zahraničí, mj. o konferenci Energiewende ve Štýrském Hradci. V posledních dnech roku to byla informační zpráva o tzv. Generálním zasedání CIGRE v Pařiži 2008. V půlce prosince jsme poseděli s kolegami při předvánočním setkání současného týmu EGÚ i několika věrných penzistů u dobrého jídla a pití.
Výrok na jednom novoročním přání, který jsem si oblíbil zní: Hodiny odpočítávají vteřiny světa, od radostí k bolesti, od bolestí k radosti…V roce 2008 se dokonale naplnil. Jaký bude ten nový ?
