Malá rodinná inventura

 

Asi to tak moje sestřička Eva chtěla, abychom se všichni, většina naší rozvětvené rodiny sešli; z minulosti si takové shromáždění nepamatuji. Byl to její dar širokému příbuzenstvu; nedá mi, abych vám ji připomněl její maturitní fotografií.

 

Fotoaparát jsem měl připravený pro širší použití, ale byl jsem poučen, že na Slovensku se pohřby nefotí, jeho použití jsem omezil na malou rodinnou inventuru až v průběhu „karu“, pohřební to hostiny.

 

 

Byl to den pozoruhodný. Důstojný, vlastně nevídaný pohřeb, návštěva v domu smutku, modlitby za zesnulou v kostelíku, pohřební obřad, který celebrovali dva kněží a pět ministrantů, procesí na hřbitov, poslední rozloučení u domu smutku a u hrobu. Bylo to všechno krásné, důstojné, pro nás neobvyklé, s Evkou se přišla rozloučit jakoby celá vesnice.

 

Rodinná presence

Byl to den smutný, ale nesmírně milým zakončením jinak pohnutého dne se stal kar v prostorném sále kulturního domu, kde se sešli příbuzní, sousedé, zpěváci, hudebníci…Na čestném místě Josef s panem farářem…

 

 

 

Můj drahý bratr, Laci se musel hned po obřadech rozloučit, zdravotní problémy mu nedovolily, aby se podvečerního setkání zúčastnil, nenapadlo mne, abych se nechal od někoho vyfotit, tak nejbližší příbuzenstvo zesnulé tu zastupují manželky jejích sourozenců, Terezka a Vlasta.

 

 

Závěr obřadu u hrobu nás mimořádně dojal, Stano s kytarou v ruce a Tomáš své tetě zazpívali nádhernou skladbu „Zákon života“, jejich zdařilý dvojhlas zněl celým hřbitovem, hovořil o lásce v nejširším slova smyslu, která lidské životy a vlastně celý náš svět doprovází…

Stano odvezl svého otce a tak Laciho děti na karu zastupoval už jen Tomáš (co jsme ho neviděli, zmužněl…). Z Laciho rodiny jsme nemohli přivítat dceru Máriu s Tiborem, Tiborova zahraniční cesta a Máriiny povinnosti jim nedovolily přijet.

 

 

 

Moje rodina není až tak početná. V tento den mě doprovodila dcera Táňa a vnuk Martin, který nás bezpečně dopravil (brzy se objeví na obrázku s dalším Martinem). Vnučka Jana se v těchto dnech toulá po vzdálených končinách Kanady, a jak jsem se právě dnes dověděl, projíždí se po mořském pobřeží po skútru, proletěla se letadýlkem nad okolím a chystá na výlet na Whistler.

 

 

Nejpočetněji byly zastoupeny rodiny Eviných dětí. V první řadě Josef, prvorozený syn, zastihl jsem ho na více snímcích, v první řadě se jeho milovanou ženou, Věrkou, která ho obdařila čtyřmi dětmi.

 

 

V pořadí jejich příchodu na tento svět by to měl být Martin, kterého jsem zastihl v zaníceném rozhovoru s Martinem. Pro nezasvěcené: nespletl jsem se, Martin Hinca si tu vykládá s mým drahým vnukem Martinem Břuskou, mají si co vykládat, mají asi hodně příbuzných zájmů a dovedností, začínajících u počítače, internetu, veškeré soudobé techniky (hlavně IT).

 

 

 

 

Martin je v naší rodině asi nejfrekventovanějším mužským jménem, nejmladšího Martina Lencze vám ještě nepředstavím, zůstal doma s maminkou.

 

Malá galerie části Hincovy rodiny může pokračovat maminkou Máriou (syn zůstal doma v dohledu tatínka) a „nejmladším z rodu Hinců“, Filipem, jehož účes je asi inspirován starším bráškou. Stačilo kameru trochu pootočit, aby zachytila i další členku veliké rodinky, Barborku.

 

 

 

 

 

Z Kaplné není daleko do Šenkvic, které se staly sídlem dalšího Josefova potomka, Evky; snímek ji zachycuje s manželem Františkem a dcerou Máriou. Jestliže u mužského pokolení naší rodiny převládá jméno Martin, u žen a dívek vítězí Mária. Ta další, jediná dívka z Petrášových dětí sedí hned vedle svých rodičů, zatím, co část jejích brášků si našla své místečko opodál. Omlouvám se, starého pána Petráše jsem nestihl zaznamenat, dobře vím, Evku statečně doprovázel po celé cestě loučení.

 

 

 

Poté jsou tu Bansko-Bystřičtí, psycholožka Věrka s manželem Petrem, jejich syn Patrik tentokrát zůstal doma. Petr Šimkovič přijel se svým tatínkem, přiznávám, že toho jsem nějak opomněl zachytit. Věrka už několik dnů předem asistovala u přípravy pohřbu se svoji sestřičkou Evou.

 

 

Můj pohled je tu trochu jednostranný, omlouvám se za nedostatečnou znalost Josefových příbuzných, hovořil jsem s Agneškou, vím, že tam byl mladý Vít Hinca, byl bych potřeboval nápovědu; dobré nápady přicházejí někdy pozdě. Možná se někdo z nich objeví v dálce na snímku malé části sálu (Je to tak, zády ke kameře poznávám Švorcovi, rodiče Věrky Hincové).

 

 

Kým byla Eva ?

 

S tím nevšedním nápadem přišly její vnučka Mária a Barborka. Povzpomínat si na jejich milou, drahou babičku, jejíž náruč byla vždy pro její početní vnoučata otevřena. Počkaly, až se sál zčásti vyprázdní, až tu zůstanou hlavně rodinní příslušníci, rozhrnuly jevištní oponu a požádaly příbuzné, aby prostými slovy vykreslili nelehkou životní dráhu Evky, dráhu, poznamenanou mnoha radostmi i nesnadnými etapami a dlouhotrvajícím utrpením v důsledku těžké nemoci. První se ujala slova Mária. Přiznávám, byl jsem dojat a nestačil jsem sledovat krásné myšlenky, které citovala, připravoval jsem si slova, která pronesu.

 

 

 

 

Připojil jsem se vzpomínkami na naše společné, svým způsobem krásné dětství, i když poznamenané ztrátou naší Maminky, která nás v mých třech, Eviných pěti letech navždy opustila a nechala za sebou nezaplnitelnou mezeru. Přítomní nás beze slova s plným soustředěním sledovali…

 

Terezka, stále pečující o starosti slovenské rodiny, usilující o formování slovenské rodinné politiky nezapomněla zhodnotit příspěvek Evy o výchovu mentálně postižených dětí; zúročila tak své mnohaleté zkušenosti s výchovou Bětky, postižené Downovým syndromem. Žel, bylo by bývalo nad Bětčiny síly přijet na maminčin pohřeb, žije ve svém zvláštním světě mezi sobě rovnými…Petrášovy kluci ji pozorně poslouchali, možná se o své babičce dověděli něco nového, vhodného k zapamatování.

 

 

 

 

Ten přehled možná nebude úplný, ale nejvíce vzpomínek zaznělo z úst vnoučat a dcery, vystřídali se Martin a Evka…

 

 

 

Některá vystoupení struně komentoval Josef, připomenul zvláštní náhodu, která někdy formuje lidské osudy, jeho seznámení s budoucí ženou…

 

 

 

Nesmím zapomenout na Věrku, která inspirovaná svoji maminkou a sestřičkou se věnuje problematice mentálně postižených dětí a na Táňu, která je hlavní a neúnavnou zprostředkovatelkou styku mezi našimi rodinami, vyjádřila radost, že mohla před krátkou dobou Evku ještě navštívit – snad to bylo jakési neplánované rozloučení s mojí rodinou. Ocenila dlouhodobou obětavou Josefovu péči o jeho těžce nemocnou ženu.

 

 

 

Nevšední ukončení pohřební hostiny se zájmem sledoval pan farář. Zvedl se, že odejde, ale po každém pátém kroku se nově a nově zastavil, aby si vyslechl pozoruhodné vzpomínky příbuzenstva. Zašel jsem za ním a shodli jsme se, že s podobným duchem rozloučení se zesnulou se ještě nesetkal.

 

Rád bych tu reprodukoval z těch nestrojených vystoupení více, ale je to nad mé síly, má paměť je příliš krátká, moji pozornost poutala ta nevšední, nenapodobitelná atmosféra…

 

 

Připadá pan farář i vám zamyšlený? V duchu asi prožívá tu zvláštní náladu, která se závěrem podvečerních hodin vytvořila, asi pochopil, že zesnulá byla v té chvíli mezi námi a inspirovala nás pro naše příští kroky životem. Mária, Barborka, ďakujeme!

 

Dodatek

 

Měl bych se malinko zmínit o těch, co nemohli přijít nebo museli odejít. Tomáš i Stano mi můj archiv pohotově doplnili o nové obrázky svých pozoruhodných rodinek. 

Připomínám si Katku s jejich ratolestmi ratolestmi, Filipem, Jakubem a Eliškou a připojuji i obrázek z nedávného budování jejich rodinnného hnízdečka.

 

 

 

Nemohu vynechat Stanovu rodinku, se Zuzkou, Timkem, Sárou, Sylvinou a Martinem.

 

 

 

Ale neodpustím si jeden malinko rovněž historický snímek (koho pak to křtili 28.5.2005) toho tehdejšího nejmladšího pokolení, dovolil jsem si ho nazvat „vrabčáci“.

 

 

 

Šimkovičovi se pohřbu i karu zúčastnili, už jste je mohli zaznamenat, posledního člena rodiny, Patrika připomíná jeho nedávná fotografie.

 

 

Ještě dvě mouchy jednou ranou, Laciho, který z pohřbu musel odjet, tu uvidíte v družném rozhovoru s naší vnučkou Janou u jedné malé slavnostní příležitosti.

  

V hlubinách mého archivu by se měl najít snímek naší další Márie, tč. Javorové, archív odolává. Snad mi časem Terezka poskytne snímek aktuální, abych ho mohl doplnit, Tiborovu fotku bych dokázal připojit z veřejně známých webů.

 

* * *

 

Závěrem bych rád ocitoval slova mého bratra, Laciho, myšlenku, která ho napadla, když vyslechla Terezčinu zprávu o závěru pohřební hostiny. Myslím, že stručně shrnuje vše, co mělo být vyjádřeno:

 

 Z nás troch súrodencov ona bola najporiadnejšia a najsvedomitejšia. Napríklad, my chlapci sme si zo školy nerobili nijaké problémy,  ona sa učila priebežne a veľmi svedomite. S ňou rodičia nikdy nemali problémy. Taká poriadna a svedomitá ostala po celý život. Chcem vám ešte citovať myšlienku veľkého terapeuta Viktora E. Frankla: Ako pohoria hodnotíme podľa najvyšších štítov, tak aj človeka a jeho život treba hodnotiť podľa toho, čo bolo v jeho živote najkrajšie a najhodnotnejšie. Bola skvelá stredoškolská profesorka, ku ktorej sa ešte po rokoch vracali bývali študenti; obetavá matka a múdra vychovávateľka svojich detí - to je jej pravý obraz. Som šťastný, že tento obraz jej najbližší nakreslili v kultúrnom dome výraznými farbami.

 

 

Ona už nie je medzi nami, ale vzácne plody jej života, jej deti a vnúčatá a pravnúčik, ostávajú medzi nami.

 

Zdá se, že moje malá rodinná inventura se trochu rozrostla, přesto není zcela úplná a aktuální, ale snad i tak potěší Vás moji milí čtenáři, tak jako potěšil jejího tvůrce. Můj snímek také nebude zcela aktuální, ale závěrem ho přece jen připojím, abyste věděli, kdo pro vás většinu těchto obrázků nafotil a obohatil malým komentářem.

 

Imrich, červen 2010