Mí učitelé

Byli jich tucty, v obecné škole, na průmyslovce, na vysoké, byli mezi nimi kantoři senzační, i figurky, ale ty nemám na mysli, chci vyprávět o mých učitelích té nejnáročnější disciplíny, života. Mé možná trochu opožděné výchovy v tomto směru se ujali, až jsem se oženil, úředně by se jim říkalo tchán, tchyně, to zní někdy tak malinko pejorativně, stali se mými druhými rodiči. Přijali mě do rodiny jako bych do ní odjakživa patřil, nerozlišovali mezi svoji dcerou a tím nově příchozím…

Otec, Ferdinand (1904-1981). Byl ze čtyř dětí, jeho sourozenci se ještě narodili, nevím jakým řízením osudu ve Vídni, on už na Moravě v malé dědince, zvané Rybníky. O jeho mládí toho mnoho nevím, důležité je snad to, že se vyučil zámečníkem v někdejší významné brněnské strojírně, Štorkových závodech v Brně.

Terezie a Ferdinand o jejich zlaté svatbě

Rodinka se později octla v Rosicích, kde potkal svoji budoucí ženu, Terezii (1905-1978). Nevím přesně, jak se jejich známost rozvíjela, Terezie pracovala ve výrobě, tzv. brněnské „Plechárně“ zaměřené na kuchyňské nádobí, hrnce a pánve, kde na smalt připravený k vypálení malovala ty kouzelné květinové vzory, které zdobily tehdejší kuchyňské nádobí. Našli v sobě zalíbení, vzali se. Ferdinandovi se podařilo našetřit něco peněz, snad něco kolem předválečných 1500 Kč a brzy se odhodlali k odvážnému kroku. Podařilo se jim zakoupit malý pozemek a r. 1927 se pustili do stavby rodinného domku.

Stavba je silné slovo, započala výrobou stavebního materiálu, nepálených cihel. Nedaleký „hliník“ poskytl stavební materiál, stačilo ho nakopat, navézt na místo určení, horší to bylo s vodou, vozili ji z asi 300-400 m vzdáleného potoka v bečce na trakaři. Namíchat, nacpat do formy, vyklopit, naskládat, aby cihly sluníčko usušilo – dnes si sotva představíme tu nekonečnou trpělivost, to nekonečné úsilí, které museli vynaložit, aby získali materiál na stavbu byť skromného, ale přece jen na materiál náročného domu. Vlastně jen na cca dvě třetiny, na část dokázali zakoupit pálené cihly, takže původní jejich stavba je ze smíšeného materiálu, obvodová část zdiva z páleného materiálu, vnitřní je střídavá, dva „šáry“ nepáleného materiálu střídá jeden šár cihel pálených. Ne, jejich úspory rozhodně nepokryly všechny náklady, na stavbu si museli vzít hypotéku.

Dům se podařilo dokončit, skromně vybavit, zabydlet. Brzy přišlo dítě, malý Milošek, žel, jak to v té době bylo poměrně časté, nepřežil, ale za nějakou dobu se ohlásil potomek další, moje pozdější žena Vlasta.

Dobová fotografie domu

Odbočme, život rodiny neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale uprostřed širšího lidského společenství. Na obzoru se objevili noví přátelé, vyučení zahradníci, bratři Strnadové. Naši při vší své práci ještě dokázali vypomoci novým přátelům, těm se sice podařilo pronajat pozemek pro zahradničení, ale neměli kde bydlet. Než se zmohli alespoň na provizorní boudu, přespávali u nich na půdě a nejednou se přiživili i v jejich kuchyni. Mladí manželé měli velmi blízký vztah k půdě, k jejím možnostem, k zahradničení. Jejich život probíhal v pilné práci, po čase se jim podařilo přikoupit přiléhající zbytkový pozemek.  Ferdinand se nejednou ujal výpomoci novým zahradníkům, bezděky si tam důkladně osvojil jejich řemeslo a dokonce se naučil pěstování růží, přípravě podnoží, očkování, péče o očkovance.  A nabyté znalosti brzy dokázal on i jeho pilná žena uplatnit na svém pozemku, který na téměř 1000 m2 se stal úrodnou zahradou, stala se významným zdrojem vlastní obživy.

Život za první republiky a za války nebyl jednoduchý, Ferdinand nejednou musel vzít práci, která znamenala zcela rozdílné zaměření, nevyhýbal se jim, dokonce dokázal nabyté vědomosti a zručnost zužitkovat, vycvičil se v dalších řemeslech, v práci se dřevem a hlavně v zedničině.

Do života rodiny někdy krutě zasáhne nemoc a to byl i jejich případ. Psal se rok 1936, kdy Ferdinand závažně onemocněl zánětem mozkových blan. Dlouhodobý pobyt v nemocnici nezůstal bez trvalých následků, atrofie kompletního svalstva levého ramene, které se stalo zcela bezvládným a znamenalo trvalou invaliditu. Perspektiva tristní, protože před rodinou stále leželo obrovské břímě, hypotéka a nebezpečí, že by o těžce získaný dům mohli přijít.

Řešení nalezli. Využití zahrádky se zintenzivnilo, Terezie získala oprávnění otevřít si malý obchůdek se zeleninou a tam se veškeré přebytky snadno zpeněžily. Jenomže nestačily zájmu. Ferdinand, který opět nabral něco sil, se stal zásobovačem obchůdku, dnes je to nepředstavitelné, na tom nejobyčejnějším kole zajížděl do 13 km vzdálených Ivančic, aby tam nakoupil zeleninu a ovoce a s vynaložením dnes těžko představitelného úsilí nákup dopravil do Rosic. Dnes je právě tak nepředstavitelné vyšlapat to převýšení pěkných pár desítek metrů na zpáteční trase s půlmetrákovým nákladem…Ale domeček se podařilo udržet, a aby zahrádka prospívala, doplnili ji studnou. Dodnes slouží dnešním obyvatelům.         

Stará studna (vrtané kmeny, skládané do hloubky 12 m)

Nebyl to jediný zdroj příjmů ani obživy, zahrada umožnila rozvinout malé hospodářství o chov králíků, kozy, drůbeže, slepic a hus, chloubou domácí paní se stali nádherní čuníci. Jestliže myslíte, že všechny ty zaručeně bio-produkty skončily na domácím stole, mýlíte se, staly se především zdrojem úhrady stále více zatěžující hypotéky. Náš učitel rozšířil i okruh své působnosti, pronajímal v okolí rodící ovocné sady, které významně doplňovaly rodinný rozpočet. Ale domeček se podařilo udržet, hypotéka byla po čase uhrazena.

Rodinné hospodářství Rodingerových (kolem r. 1940)

Válka zasáhla do mnoha lidských osudů a manžele Rodingerovi nenechala bez povšimnutí. Chudinská čtvrť zvaná Pisárky, která s jejich domečkem takřka sousedila, se stala v samotném závěru války, ve dnech před osvobozením, sídlem hrstky sovětských vojáků a na dostřel od nich se upevnil podobný útvar Němců. Sověti se během jediné noci zakopali i na jejich zahradě, probuzení do nového dne bylo pro majitele tristní. Po celé délce zahrady hluboký zákop, a co horší, zamaskovaný uřezanými kmeny nádherných mladých stromků v plném květu, chlouby našeho zahrádkáře. Tím to ale neskončilo.

Přestřelka mezi vojsky se dotkla především chudinských Pisárek, činžovní dům, domov mnoha těch nejchudších rodin, dostal plný zásah, vyhořel. Zbloudilý granát si našel i roh jejich domu, zhroutil podstatnou část zdiva, zničil přilehlé okno, zapálil krov, hasit nebylo čím, hasič Ferdinand musel vystačit s konvemi močůvky…

Není jednoduché, sesbírat po takové pohromě síly, pustit se znovu – po kolikáté už – do nekonečné náročné práce, hendikep, nehendikep, zavézt desítky metrů zákopů, se smutkem v srdci vykopat zbylé pařezy, zahradu nově vysázet…

Pokročme však dále po ose času.

Příchodem roku 1948 drobnému podnikání odzvonilo, prodejnička zanikla, museli se hledat nové zdroje obživy. Ta cesta nebyla jednoduchá ani přímočará, vynechme některé nedůležité její body. V letech, které jsou pro autora těchto řádků důležité, Ferdinand pracoval jako noční hlídač ředitelství Rosických uhelných dolů (RUD). Jeho příjem, zahrada, malé hospodářství, tehdy už redukované na králíky, slepičky a kozu, stačily pro skromný život, jejich jediná dcera Vlasta už se vydala na svoji vlastní cestu, pracovala jako civilní zaměstnankyně vojenské správy.

A do této rodiny jsem přibyl v průběhu roku 1953. Někdy začátkem roku mě Vlasta představila rodičům, prvně vlastně mamince, formálně jsem se stal členem rodiny 29.srpna, který se stal dnem naší svatby a naplno někdy začátkem října, kdy mě vojenští pánové uvolnili ze základní služby.

Můj vstup do nové rodiny byl zcela hladký, bezproblémový přesto, že jsem pro moji mladou ženu nepředstavoval žádný hmotný přínos, jednoduše řečeno neměl jsem nic, celý můj majetek se vešel do jediného už mírně opotřebovaného vojenského kufru. Menší úspory, s nimiž jsem na vojnu odcházel, zcela znehodnotila známá měnová reforma, podobně dopadla moje mladá žena a přísně vzato byli jsme zcela odkázáni na pomoc jejích rodičů a to pokud jde o bydlení i start do společného života.

Zdá se, že pro všechny bylo od začátku nejen zřejmé, ale i samozřejmé, že tu vznikla jediná vícegenerační rodina, v té době ještě mnohdy samozřejmá. Vedoucí úlohu v ní jsme rádi a bez přemýšlení ponechali manželčiným rodičům, a nepřeháním, když tvrdím, že jsem v nich získal i já nové rodiče, že mě jakoby zcela samozřejmě adoptovali, vzali pod svá ochranná křídla. To znamenalo především společné hospodaření a v mnohém i podřízení společným cílům.

Naše (společné) začátky byly více než skromné. Rodinný domek 1+1 bez jakéhokoliv příslušenství mnoho pohody nenabízel, naštěstí jeho příslušenstvím byla letní kuchyňka. K mému údivu nejvíce pohodlí získala naše mladá dvojice. Doznívaly zbytky někdejšího intenzivního hospodaření, tatínek nadále pěstoval slepice a králíky, maminka si ještě na nějakou dobu ponechala kozu, staly se na čas vydatnou podporou rozpočtu rodiny.

Základní otázkou se stalo mé zaměstnání.  O první možnost se mi postaral tatínek, načas jsem se stal technickým úředníkem ředitelství RUD. Práce úředníka, přestože mi umožnila dokonale se seznámit se životem úhelného dolu, mi nevyhovovala, měl jsem vyšší cíle.

Ze strany mého prvního zaměstnavatele jsem dostal jedinečnou nabídku: po několikaměsíčním zaškolení v Praze v Čs. televizi, resp. ve Výzkumném ústavu radiokomunikací, připravit ve trojici mladých odborníků technické zázemí budoucí Slovenské televize v Bratislavě. Život jsou někdy bolestivé kompromisy, moji noví rodiče nevítali zrovna s nadšením mé rozhodnutí, které mělo znamenat nejen dočasné odloučení od mé mladé ženy, ale i pozdější odstěhování mladé součásti rodiny do Bratislavy. Ale v rozletu, v cestě za plněním mých osobních cílů mi nebránili. Na školení do Prahy jsem skutečně nastoupil, práce, kterou jsem zahájil, byla mimořádně zajímavá, nová, perspektivní.

Dnem 22. února 1954 bylo všechno jinak. Narodila se nám dcera Taťána, dověděl jsem se to pozdě odpoledne, ale ještě o půlnoci jsem sedl na rychlík a ráno nového dne mě zastihlo pod okny brněnské porodnice. Ne, tehdy mě tam nepustili, ale moje mladá maminka Vlasta mi za oknem ukázala ten živý uzlíček. Mé rozhodnutí bylo bleskové, telefonát do Bratislavy, stručný rozhovor s ředitelem rodící se ST znamenal rozvázání pracovního poměru a návrat DOMŮ. Zbyl jediný problém, zůstal jsem bez zaměstnání. Ale i to se brzy vyřešilo, dokonce se mi podařilo najít zaměstnání mimořádně zajímavé, perspektivní, pro celý život.

Byl tu ale problém, mé vzdělání neodpovídalo požadavkům, které na své pracovníky kladl výzkumný ústav. Rychle jsem se rozhodl pro dálkové studium techniky. Co bylo ale důležité, i v tomto směru se mi dostával maximum podpory mé nové rodiny, moje starosti byly jejich starostmi, moje studijní úspěchy jejich radostí.

A v těch dnech začala nová etapa mého života, plný, plnohodnotný vstup do života pod laskavým dohledem mých nových učitelů, kteří už dokonale poznali co je to život, jaká jsou jeho úskalí, jaké přináší starosti i radosti.

Jako první jsme se museli poprat s více než skromnými životními podmínkami. Koza se s námi definitivně rozloučila, uvolněný prostor jsme propojili s původní letní kuchyní a získala se tak kuchyně prostorově už poměrně dobře použitelná pro rozrůstající se rodinku, žel, stavebně zcela oddělená od vlastního domu. Další krok vyřešil tento nedostatek, k domu jsme přiřadili poměrně prostornou verandu propojující obě části a z verandy probourali nový vstup; domeček tak získal takřka plnohodnotný charakter obydlí 2+1. Z původní kuchyně vznikla ložnice pro mladé manžele, větší z pokojů se nově zařídil krásným obývacím pokojem; pohodlný rozkládací gauč sloužil na spaní babičky a naší malé slečny, skromný dědeček se spokojil s lůžkem v tehdy už prostorné kuchyni. Snad bych ani nemusel dodávat, že všechny tyto i další práce probíhaly svépomocí s převažujícím podílem vlastní práce. 

První výboje – rozšíření kuchyně, veranda

Nemalým nákladem jsme vybudovali domácí vodárnu, delší dobu to znamenalo jediný kohoutek v kuchyni, ale i to znamenalo ohromný přínos v porovnání s dobou, kdy se veškerá voda, pro kuchyni i pro hygienu pětičlenné rodiny musela nosit od studny. Naše další výboje znamenaly přístavbu koupelny, vybavené koupelnovými kamny, není těžké si představit, jak vítaný přínos pro život rodiny tento krok znamenal.

Ze všech těchto prací jsem si dokázal převzít odpovídající díl a co je důležitější, pod vedením svého učitele jsem si postupně osvojoval další a další řemesla, drtivou většinu prací jsme zvládali ve dvou, jako mimochodem jsme si ještě postavili garáž pro první rodinný automobil a to od základů až po střechu…Fyzická práce mi nikdy nevadila, vycvičil jsem se v ní jako elektrikář ve svých 14-15 letech a stačilo mít otevřené oči, pozorně si všímat práci mého učitele.

Ještě o jedné disciplíně svého výcviku se musím zmínit: v praktické ekonomice rodiny. Babička byla rozená ekonomka, život ji naučil až úzkostlivému hospodaření každou korunou, rádi jsme ji tuto úlohu přenechali, vedla nás k životu skromnému, ale plnému, na všechno nutné vždy bylo a pokud se vytýčil určitý společný cíl, věděla se plným nasazením postarat o nezbytné předpoklady. Bylo i její velkou zásluhou, že jsme získali sice skromné, ale  jakž-takž vyhovující životní podmínky a dokonce roku 1960 dokázali zakoupit první rodinný automobil za tehdejších fantastických 29500,- Kčs. 

Naše bydlení, přes veškeré vynaložené úsilí, bylo více než skromné. Proto jsme s nadšením uvítali možnost, která se najednou vynořila: Vlasta měla možnost získat v Rosicích podnikový byt. Po malé úvaze to někdy v průběhu r. 1966 zkusila a byla úspěšná, ZV ROH jejího podniku jí byt přidělil. Dostali jsme klíče, byt 2+1 jsme uklidili, vymalovali, ošetřili parkety a jelikož jsme měli něco úspor, nově zařídili. A začala nová etapa naší existence, výhodná, protože rodičům jsme zůstávali stále na blízku. Alespoň jsme si to mysleli. Mělo to háček, podobně jako dalších tuším 23 „partají“ jsme klíče dostali, ale podobně jako u dalších 23 partají dekret na byt čekal na podpis podnikového ředitele. A zatím, co 23 partajím soudruh ředitel dekret podepsal, u mé ženy to odmítl. Kdysi si dovolila na jakési podnikové konferenci ho z iniciativy spolupracovníků kritizovat a to jí neodpustil. ZV ROH poslouchal soudruha ředitele na slovo, své usnesení odvolal (!) a my jsme někdy koncem prázdnin byli vyzváni klíče vrátit, byt opustit!

Nepomohlo odvolání, nepomohli intervence, trval na svém. Jediné co jsme dosáhli, získali jsme určitý odklad, než svoji bytovou situaci vyřešíme.

Trn z paty nám opět vytrhli rodiče. Hledali jsme už řešení přijatelnější pro pětičlennou rodinu s dorůstající dcerou a jejich nabídka zněla: tak si ten náš domeček přestavějte, vždyť nejste první ani poslední, kteří šli touto cestou. Velkorysou nabídku jsme rádi přijali a nastaly až horečné aktivity.

Prvně projekt. Naštěstí jsem měl výborného přítele architekta a koncepce přestavby, přesněji dostavby byla v rekordně krátkém času na stole, dokonce v několika obměnách. Abych rozhodování usnadnil, obratem jsem vyrobil papírové modely jeho představ. Podrobný projekt rychle následoval a my jsme koncem roku 1966 mohli požádat o stavební povolení, naše laická představa spočívala v tom, původní domeček přenechat původním majitelům a na nás vést náklady dostavby nových prostor. Byla to představa laická, stavební úřad nás rychle vyvedl z omylu: dílo musí mít jediného majitele!

I rodiče reagovali rychle: my vám teda ten dům včetně pozemku přenecháme! Nabídka to byla překvapivá, vlastně i dosti odvážná, znali jsme dostatek příkladů, kdy rodiče na svoji velkorysost doplatili. Ale rádi jsme přijali, kostky byly vrženy, mohli jsme se dát do díla, mohlo se začít. Vlastně je to jednoduché: sehnat potřebný stavební materiál, cihly, cement, písek, vápno, kopáče, kteří vykopou nový sklep a základy nové stavby, zedníka, stavba musela vzniknout svépomocí, ne více jsme si nemohli troufnout…Jenomže se psal rok 1967, kdy se nic nenakupovalo, kdy se všechno „shánělo“, dolovalo jako z jalové krávy tele. Ještě jedna drobná potíž: finance. Podstatnou část úspor pohltil byt  - nebyt, na kontě toho zbylo žalostně málo. Naštěstí se podařilo vyřídit dvě podnikové půjčky, v mém ústavu i u Vlasty, další jsme získali ve spořitelně a rodiče, jak jinak, dočasně obětovali své penízky odložené na pohřeb…

Rodiče sehráli na naší stavbě ještě další velmi důležitou úlohu. Dědeček už byl v té době v penzi, se samozřejmostí se ujal úlohy základního pomocníka našeho zedníka a na vlastně na celou stavbu v průběhu těch měsíců namíchal veškerý beton, maltu na zdění, maltu na vnitřní omítky, podkladovou maltu na fasádu – všechno bez jakýchkoliv nároků na odměnu. Bylo samozřejmostí, že zedník, ve špičce zedníci byli dokonce tři, pomocníci, ve špičce jich bylo osm, dostali najíst, napít. Této nevděčné úlohy se pro změnu ujala babička.

Zednický mistr Ferdinand

Během krátké doby stavba stála, dokončily se nejdůležitější místnosti a v listopadu jsme se mohli nastěhovat do domu nedokončeného, s vlhkými omítkami, zdmi a podkladovými betony na podlahoviny, bez kuchyně, s vanou na cihlách – ale boiler už zásoboval naši novou vanu teplou vodou a dům po letech získal opravdový splachovací záchod…

Náš dům r. 1968

Byla to náročná kapitola, bohatá na události, příhody úsměvné i poučné, ale která především prokázala, že u rodičů, Ferdinanda a Terezie jsme našli všestrannou obětavou podporu, znalce všech atributů lidského života, kteří nám pomohli prokormidlovat se úskalími, která čekají na tu následující generaci, která nás naučili zvládat úskalí lidského života.

Od těch dnů se naše úlohy zvolna otočily, převzali jsme naplno otěže, vyplývající z nových podmínek existence naši rodiny. Doufám, že v letech, které následovaly, se nám podařilo jim alespoň z malé zčásti vrátit pozoruhodný vklad, který do našich životů vložili.

x  x  x

Je kusem životního štěstí, když na své životní cestě se setkáváte, žijete s dobrými, hodnotnými lidmi. Můj otec mi poskytl v době mého dětství a dospívání ve svých skromných možnostech všechno co mohl, ztrátu mé maminky mi ale nemohl nahradit. Moje nová rodina, mí učitelé mi poskytly vše, co jen mladý člověk mohl potřebovat ke vstupu do skutečného života. Budu na ně dokonce svého života s láskou a vděčností vzpomínat.

Listopad 2013                                

                                                                                                                                         Imrich Lencz